Česká filharmonie • Antverpy

Málokterá klasická česká opera zlidověla tak jako Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany (1824–1884). Dostala se nám takříkajíc pod kůži, důvěrně známá, s prototypy postav, které potkáváme i v dnešním světě. Smetana ji napsal v letech 1863–1866 na libreto již osvědčeného Karla Sabiny, libretisty své první opery Braniboři v Čechách. Tentokrát však chtěl zhudebnit lehčí, komicky laděný příběh. Zatím co se libreto těžce rodilo, začal – podle dobových zvyklostí netradičně – předehrou, jejíž verze pro klavír na čtyři ruce byla provedena už v roce 1863. Vesnickou zábavu a taneční rej v ní vykreslil hudbou, která spojuje homofonii s polyfonií, strhne velmi rychlým tempem (Vivacissimo) a připraví půdu pro začátek prvního dějství. Opera poprvé zazněla 30. května 1866, a to na scéně pražského Prozatímního divadla. Tehdy ještě obsahovala mluvenou prózu, patřila tedy spíš do kategorie singspielu a ke své konečné podobě měla dlouhou cestu. 

Další úpravy Prodané nevěsty se týkaly zejména přesunů zpěvních čísel a jejich doplnění nebo naopak vynechání. Třetí verze opery (1869) již byla tříaktová, v poslední, čtvrté verzi (1870) nahradily mluvenou řeč zpívané recitativy. Za proměnami díla stálo zrání autorových uměleckých názorů, reakce na odborné kritiky a mimo jiné i možnost uvést tuto českou zpěvohru na zahraničních scénách, před posluchači s rozdílnou hudební zkušeností a trochu jiným vkusem. Operní domy si žádaly taneční čísla, účast baletního souboru. V těchto souvislostech a v rámci Smetanova záměru zvýraznit český národní kolorit je třeba vnímat dokomponování orchestrálního Furiantu do 2. dějství a Tance komediantů do 3. dějství. Ve furiantu se střídavým dvoudobým a třídobým taktem se Smetana inspiroval lidovou písní Sedlák, sedlák, sedlák, která výtečně korespondovala s postavou sedláka Krušiny, jednoho z protagonistů opery. Tanec komediantů vnesl na scénu cirkusové, akrobatické prvky, ducha harlekynád i přímočarou komiku. Skladatel pro něj použil rychlý tanec skočná ve dvoudobém taktu. Orchestrální části z Prodané nevěsty zpopulárněly i tam, kde chybí hlubší znalost Smetanova operního díla, a svým temperamentem a radostnou muzikálností těší posluchače dodnes.

Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873–1943), výjimečně nadaný klavírista s rozpětím prstů přes dvanáct kláves, koncertující skladatel a dirigent v jedné osobě, žil a tvořil mezi Východem a Západem, mezi pozdním romantismem 19. století a moderní hudbou první poloviny 20. století. Už v devíti letech začal navštěvovat petrohradskou konzervatoř, později (1885) odešel do Moskvy studovat hru na klavír u Nikolaje Sergejeviče Zvereva. Čajkovskij, Arenskij, Siloti, Tanějev, Safonov nebo Rubinštejn pro něho nebyla pouze slavná jména, ale skutečné osobnosti, přátelé či učitelé. Na moskevské konzervatoři absolvoval jak třídu klavírní (1891), tak třídu kompoziční (1892). Startující kariéru mladého umělce narušilo nedbalé provedení jeho První symfonie v Petrohradě na jaře 1897, velmi negativně zhodnocené kritikou. Rachmaninov se z této události jen těžko vzpamatovával. Krizi mu pomohl překonat až moskevský neurolog, psychiatr a hypnotizér Nikolaj Dahl, díky němuž opět získal chuť komponovat. Zlomovým momentem se pro něho stal úspěch Druhého klavírního koncertu z let 1900–1901, následovaný pozvánkami na koncertní cesty, angažmá v moskevském Velkém divadle a v Drážďanech.

Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30, z roku 1909 vznikal během Rachmaninova plného tvůrčího nasazení a s výhledem na turné po Spojených státech. Skladatel tam s sebou přivezl jeden z interpretačně nejnáročnějších koncertů pro klavír, jaké klasická hudba vůbec zná (a této náročnosti si byl dobře vědom). Po premiéře v New Yorku 28. listopadu 1909 pak 16. ledna 1910 znovu usedl ke klavíru a spolu s New York Symphony Society předvedl, tentokrát pod taktovkou Gustava Mahlera, svůj pozdně romantický, virtuózní, formálně i výrazově vytříbený koncert, v budoucnu proslavený lyrickými melodiemi, bohatou harmonií, rytmickou vynalézavostí a vysokými požadavky na souhru orchestru s klavírem. „Rach 3“, jak se dílu také říká, byl dedikován pianistovi polského původu Józefu Hofmannovi, který ho však nikdy veřejně nehrál. První věta (Allegro ma non tanto) má sonátovou formu a dvě alternativní kadence: technicky oslnivou verzi, obvykle označovanou jako „ossia“, a jinou verzi v lehčím stylu připomínajícím toccatu. Druhá věta (Intermezzo. Adagio) postavená na variacích plynule přechází do Finale (Alla breve) komponovaného opět v sonátové formě a motivicky propojeného s větou úvodní. V podstatě po celou dobu trvání skladby si sólista nevydechne ani technicky, ani emocionálně. 

Po bolševické revoluci v roce 1917 odjel Sergej Rachmaninov s celou rodinou z Ruska, kam se už nikdy nevrátil. V dalších desetiletích pobýval například ve Švédsku, Dánsku, Francii, Švýcarsku a Spojených státech amerických, kde v Kalifornii roku 1943 zemřel. Jeho vztah k rodné zemi byl komplikovaný: sovětský režim kritizoval, ale nostalgie po Rusku, jaké znal z dřívější doby, ho neopouštěla. Ani vztah Sovětů k Rachmaninovi nebyl jednoduchý, sahal od odmítání tvorby zavrženíhodného exulanta až po její přijetí. Rachmaninov sám o sobě řekl: „Ve svých skladbách jsem se vědomě nesnažil být originální, romantický, nacionalistický, nic podobného. Na papír prostě zapisuji hudbu, kterou slyším v nitru. Jsem ruský skladatel a země mého narození ovlivnila mé povahové rysy i pohled na svět.“ Ve třicátých a čtyřicátých letech vznikla například jeho Symfonie č. 3, Rapsodie na Paganiniho téma a konečně, v roce 1940, Symfonické tance, op. 45.

Svým způsobem jde o jakousi uměleckou bilanci: v Symfonických tancích se zcela záměrně objevují motivy z pravoslavného chorálu, chorální sekvence Dies irae nebo autocitace z První symfonie a sboru All-Night Vigil (Celonoční vigilie). Jednotlivé části této třívěté suity, de facto symfonie, nesou označení denních dob (Poledne, Soumrak, Půlnoc), názvy však mohou být chápány jako symboly životních fází. Hudební kořeny Symfonických tanců sahají až do let 1914–1915, kdy Rachmaninov uvažoval o baletu s názvem Skytové. Náčrtky předložil tanečníkovi a choreografovi Michailu Fokinovi, ale byl odmítnut. Shodné téma z pradávné historie tehdy zpracovával Sergej Prokofjev. Krátce před tím Igor Stravinskij vystoupil se Svěcením jara: jeho vliv lze zachytit v urputném, archaicky působícím rytmu z úvodu Symfonických tanců. Střední část první věty náleží altsaxofonu a s ním jedné z mnoha Rachmaninových zasněných melodií. Druhou větu (Andante con moto) charakterizuje nervní až groteskní „valse triste“, závěrečnou větu (Lento assai – Allegro vivace) protiklad mezi smrtí a vzkříšením. Přestože sám autor mimohudební obsah Symfonických tanců nekomentoval, dílu nelze upřít osobní rozměr a existenciální hloubku.

Premiéra se konala 3. ledna 1941 ve Filadelfii, Philadelphia Orchestra řídil Eugene Ormandy. Orchestr byl posílen zejména v sekci bicích nástrojů, dále klavírem a harfou. Souběžně s orchestrální partiturou vypracoval Rachmaninov Symfonické tance ve verzi pro dva klavíry a toto aranžmá poprvé zahrál s Vladimirem Horowitzem na soukromém večírku v Beverly Hills v srpnu 1942. Ostatně, byl to právě Horowitz, kdo nahrávkou Třetího klavírního koncertu podpořil jeho výjimečné postavení v koncertním repertoáru.

Odchovanec moskevské konzervatoře Sergej Vasiljevič Rachmaninov tvořil převážně ve 20. století, jeho díla – ovlivněná zejména Petrem Iljičem Čajkovským – však stojí oběma nohama ještě v pozdně romantickém slohu. Sám Rachmaninov se k tomu vyjádřil následovně: „Nemohu odhodit staré způsoby psaní a stejně tak nemohu přijmout nové. Intenzivně jsem se snažil cítit hudební způsoby dneška, ale nejde mi to.“ Ačkoliv zkomponoval tři opery, stejný počet symfonií, několik duchovních skladeb a řadu pozoruhodných písní, proslavil se především svým klavírním dílem zahrnujícím čtveřici koncertů a množství skladeb sólových. Rachmaninov, sám vynikající klavírista, vystupoval s úspěchy nejen ve své vlasti, ale i v Evropě a na americkém kontinentě. Byl činný rovněž coby dirigent; nejprve působil v Moskvě, kde pod jeho taktovkou na pódiu Velkého divadla zazněla operní díla Glinky a Čajkovského, v letech 1906–1909 pak účinkoval v Drážďanech a poté podnikl první velkou koncertní cestu do Spojených států amerických. Režim nastolený po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 Rachmaninov nepřijal a brzy poté natrvalo opustil svou vlast. Nejprve žil v Evropě a v roce 1935 se usadil ve Spojených státech, kde vyvíjel bohatou koncertní činnost a pokračoval v komponování. Ač sovětský režim v soukromí i veřejně kritizoval, odloučení od Ruska nesl velmi těžce, jeho rodina zachovávala ruské zvyky, obklopovala se ruskými přáteli a najímala si ruské služebnictvo. Rachmaninov v exilu vystupoval jako zapálený patriot, což se projevilo zejména po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, kdy své koncertní honoráře věnoval na podporu Rudé armády. Zemřel v Kalifornii pouhé čtyři dny před svými sedmdesátými narozeninami.

Jeho úplně poslední skladbou jsou Symfonické tance, op. 45, komponované roku 1940. Rachmaninov dal jednotlivým částem tohoto svého třívětého díla názvy označující zdánlivě denní doby (Poledne – Soumrak – Půlnoc), ve skutečnosti však zřejmě půjde o metaforu související s bilancováním života tehdy již značně nemocného umělce. K Rachmaninovovým Symfonickým tancům, k jejichž instrumentačním ozvláštněním patří užití altsaxofonu v první větě, byla několikrát vytvořena baletní choreografie, častěji jsou však prováděny jako autonomní symfonické dílo, jež dokáže emočně zapůsobit samo o sobě.