Česká filharmonie • Helsinky

Dmitrij Šostakovič (1906–1975), jeden ze sovětských „vývozních artiklů na Západ“, měl zároveň permanentně sbalený kufr pro případ zatčení. V nejistotě, jež ovlivňovala skladatelův život i práci, ho držel ambivalentní vztah, který k němu měl samotný Stalin. Podroboval ho veřejné šikaně a téměř současně ho vyznamenával nejvyššími poctami. Svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll Šostakovič komponoval od července 1947 do března 1948, právě když se proti předním sovětským skladatelům rozpoutala další ideologická kampaň. Usnesení ústředního výboru komunistické strany z února 1948 obvinilo Šostakoviče, Prokofjeva, Chačaturjana a další z „formalismu“ a odcizení lidu. Šostakovič přišel o pedagogická místa na moskevské i leningradské konzervatoři, jeho díla se nesměla hrát a veřejně byl přinucen k sebekritice. Závažnější skladby tehdy psal bez jistoty, že budou provedeny. Koncert věnoval Davidu Oistrachovi, s nímž jej pojilo dlouholeté přátelství. Krátce před zahájením práce spolu v květnu 1947 vystoupili na Pražském jaru: Šostakovič hrál klavírní part svého Klavírního tria č. 2 e moll, Oistrach houslový a Miloš Sádlo violoncellový. 

Přímý pražský inspirační impuls nelze bezpečně doložit; jisté je, že Šostakovič od počátku počítal s Oistrachovou technickou bravurou i schopností nést velkou formu. Sám svůj První houslový koncert později charakterizoval spíše jako symfonii pro sólové housle s orchestrem, zatímco Oistrach přirovnal sólový part k obsažné shakespearovské roli vyžadující úplné emocionální a intelektuální nasazení. V roce 1948 nemohlo dílo svou stavbou, temným laděním a groteskními rychlými větami vyhovět požadavku „optimistické“ hudby. Šostakovič je proto odložil. Premiéra se uskutečnila až 29. října 1955, dva roky po Stalinově smrti, Oistracha doprovodila Leningradská filharmonie pod vedením Jevgenije Mravinského. Ohlas publika byl spontánně nadšený, zato oficiální místa dílo ignorovala – pro Šostakoviče to znamenalo spíše satisfakci. 

Těžiště čtyřvětého celku leží ve dvou rozsáhlých pomalých větách (Nocturne a Passacaglia). První z nich vyvolává dojem snu a úzkosti, k němuž přispívá i tíživá kantiléna sólových houslí. Jako prudký škleb pak vpadne Scherzo v překotném až tanečním pohybu, který ovšem nepůsobí zcela bezstarostně. Šostakovič zde užil tónový motiv D–Es–C–H, odvozený z německého zápisu jména Dmitri Schostakowitsch (později jej známe z Desáté symfonie nebo Osmého kvartetu). Zaznívají zde také témata židovské hudby – i pro ně je typické spojení zdánlivě veselého povrchu a smutného nitra. Jádrem koncertu je Passacaglia, jejíž osmitaktové téma uvedené hlubokými smyčci, lesními rohy a tympány se stále vrací pod novými a novými instrumentálními vrstvami. Housle převezmou úlohu hlavního mluvčího a dovedou větu k emocionálnímu vrcholu celé skladby – rozsáhlé sólové kadenci, která je přesným opakem oslnivých brilantních exhibicí. Vyústí bez přerušení do závěrečné groteskně sarkastické Burlesky vedoucí nekompromisně k závěru. Kvůli vyčerpávající kadenci předepsal skladatel na přání Oistracha první takty poslední věty jen orchestru a poskytl sólistovi chvíli k nadechnutí. 

Karen Gomyo, houslistka s japonskými kořeny, je jednou z předních osobností světové hudební scény. Prostřednictvím emotivních a upřímných vystoupení uchvacuje publikum a navazuje s ním hluboké spojení. Ke hře na housle ji inspirovala houslistka Midori, kterou slyšela ve svých pěti letech na koncertu v Montrealu. Zásadní okamžik přišel o čtyři roky později, kdy dostala příležitost hrát na mistrovských kurzech legendární pedagožky Dorothy DeLay – ta ji následně pozvala, aby u ní studovala na Juilliard School, kam Karen Gomyo nastoupila ve svých deseti letech. Velice důležitý na její hudební cestě pro ni byl také houslista Mauricio Fuks.

Jako sólistka se představila za doprovodu četných orchestrů, v sezoně 2025/2026 se jednalo například o Newyorskou filharmonii, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Národní tchajwanský symfonický orchestr, Residentie Orkest v Haagu a Malajskou filharmonii. S Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem se představila během covidové pandemie v letech 2020 a 2021, kdy probíhaly koncerty v omezeném režimu. Naposledy v Česku zazářila na jaře 2025 během závěrečného koncertu sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava; publikum nadchla svým výkonem ve Dvořákově Houslovém koncertu a moll pod taktovkou Gilberta Vargy.

Karen Gomyo je činná i v oblasti komorní hudby – vystoupila s celou řadou umělců, mimo jiné s mezzosopranistkou Susan Graham, klavíristou Enricem Pace, houslistou Daishinem Kashimoto, violoncellistou Julianem Steckelem, flétnistou Emmanuelem Pahudem, trumpetistkou Tine Thing Helseth nebo kytaristou Ismo Eskelinenem, s nímž nahrála duetové album Carnival u vydavatelství BIS Records.

Když jí bylo čtrnáct let, slyšela poprvé hudbu Ástora Piazzolly, se kterou ji seznámila její maminka. Okamžitě ji zaujala a dodnes je milovnicí a interpretkou tanga nueva. Spolupracovala s Piazzollovým dlouholetým pianistou a legendou tanga Pablem Zieglerem, stejně jako s hráči na bandoneon Héctorem del Curtem, JP Jofrem a Marcelem Nisinmanem. V roce 2021 vydala album A Piazzolla Trilogy, které nahrála se smyčcovým souborem Orchestre National des Pays de la Loire a kytaristkou Stephanie Jones.

Každou sezonu uvádí dílo některého žijícího skladatele – patří mezi ně například houslový koncert Adrano od Samyho Moussy, Koncert č. 2 Mar’eh od Matthiase Pintschera, Koncert pro housle, trubku a orchestr YEAR 2020 od Xi Wanga nebo Komorní koncert Samuela Adamse – všechna tato díla uvedla v premiéře s předními severoamerickými orchestry.

Karen Gomyo se jako houslistka, moderátorka a vypravěčka podílela též na dokumentárním filmu o Antoniu Stradivariovi s názvem The Mysteries of the Supreme Violin, který produkovala japonská televize NHK a který byl vysílán po celém světě na kanálu NHK WORLD.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.