„Má světnička už je zařízena, obrazy rozvěšeny: nad klavírem visí Sebastian Bach, vedle Beethoven a dále několik Raffaelů – výzdoba stěn je docela pestrá. Mám tu také toaletní stolek a na něm láhev kolínské ve skříňce, kterou obdivují všechny mé tety a sestřenice. A pak také maličký košíček a v něm své tři cestovní deníky,“ zapsal si Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847), když se roku 1832 vrátil do Berlína z dvouleté cesty po Anglii, Skotsku a Itálii. Portréty Bacha a Beethovena svědčí o hudebních láskách a vzorech mladého skladatele, reprodukce děl Raffaela Santiho mu připomínaly dojmy z Itálie. Mendelssohnovo zaujetí historií umění mělo kořeny v domácím prostředí. Narodil se v Hamburku, jeho dětství je však spjato s Berlínem, kam rodina uprchla před Napoleonovými vojsky. Felixův děd, filozof Moses Mendelssohn, se zasloužil o společenskou emancipaci Židů. Otec Abraham Mendelssohn, který přijal protestantský křest a s ním druhé jméno Bartholdy, byl bankéř s múzickými sklony. Matka Lea podporovala od útlého věku talent svých dětí. Felix vyrůstal v ovzduší romantického okouzlení přírodou, poezií a hudbou. Komponovat začal v době, kdy se vedly debaty o schopnosti hudby vyprávět příběhy, sdělovat ideje, líčit dojmy. Přispěl k nim vlastním dílem. Kromě dvanácti raných symfonií pro smyčcový orchestr je autorem pěti symfonií, v nichž spojil historický odkaz s romantickým cítěním své doby. Nemají mimohudební program, přesto je zřejmé, že do nich vtěloval osobní zážitky.
Jsou to především dvě z nich – třetí symfonie nazvaná „Skotská“, a čtvrtá „Italská“. Obě jsou výsledkem cestování mladého Mendelssohna. Symfonie č. 4 A dur, op. 90, „Italská“ vznikala během jeho téměř dvouleté cesty po Itálii. Vydal se na ni v květnu 1830, navštívil Řím i Pompeje, Janov a Milán, Benátky a Florencii; v zavazadle s sebou měl cestovní deníky Johanna Wolfganga Goetha, který cestu po Itálii absolvoval v letech 1786–1788. V dopise sestře Fanny z 22. února 1831 Mendelssohn sděloval, že v komponování pokročil, těší se z dokončení kantáty První Valpuržina noc podle Goethovy balady a „italská symfonie dělá velké pokroky. Bude to nejradostnější skladba, jakou jsem kdy napsal, hlavně poslední věta. Pro adagio nemám dosud nic určitého a myslím, že si to schovám na Neapol.“ Píše také: „Jen Skotskou symfonii ještě nemůžu pořádně chytit, budu-li mít během této doby nějaký dobrý nápad, chci se na to vrhnout, rychle to zapsat a dokončit.“ Oběma symfoniím tak Mendelssohn sám přidělil jméno, „Skotskou“ už píše s velkým písmenem. Italskou symfonii dokončil roku 1833 a poprvé byla provedena za Mendelssohnova řízení 13. května téhož roku ve Filharmonické společnosti (Philharmonic Society) v Londýně. Poté ještě skladatel přistoupil k revizím díla, které nikdy neuzavřel a dílo tak existuje v několika verzích. V chronologické řadě vznikla Italská symfonie ve skutečnosti jako třetí; dokončení Symfonie a moll „Skotské“ se protáhlo do roku 1842 a téhož roku byla i provedena. „Italská“ však vyšla tiskem posmrtně teprve roku 1851 a získala tak vyšší pořadové číslo.
První věta v sonátové formě představuje Mendelssohna jako inovátora v pojetí konvenční formy. Proti výraznému hlavnímu tématu tvoří vedlejší téma spíše pouhou epizodu, v provedení však přichází skladatel s třetím, kontrapunkticky zpracovaným tématem, které je znakem jeho obdivu k barokním mistrům. Druhou větu lze považovat rovněž za sonátovou, ovšem bez provedení. Věta vznikla pod dojmem úmrtí Mendelssohnova učitele Carla Friedricha Zeltera (1758–1832) a také obdivovaného J. W. Goetha. Třetí věta má charakter menuetu, závěrečná věta nadepsaná „Saltarello“ uplatňuje temperamentní italský tanec v 6/8 taktu.
