Česká filharmonie • Open Air koncert

Jméno pianisty Marka Kozáka je obvykle spojováno s neomylnou technikou, smyslem pro proporce a gradaci, s bohatou paletou rejstříků, obrovskou muzikalitou a vnitřní pokorou k notovému zápisu. Na koncertní pódia vnáší noblesní interpretační kulturu a posluchače si podmaňuje schopností „předat s pokorou a bez okázalých gest to, co chtěl skladatel vyjádřit“ (M. Bátor, ČRo Vltava).

Hudební cesta tohoto absolventa pražské Akademie múzických umění ze třídy Ivana Klánského se dlouhodobě pojí s úspěchy v mezinárodních soutěžích. V červnu 2021 se stal laureátem soutěže Gézy Andy v Curychu, jedné z nejprestižnějších a nejobtížnějších. Je finalistou Busoniho soutěže v Bolzanu, semifinalistou Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě, nejlépe obsazeném klavírním klání na světě, a vítězem Evropské klavírní soutěže v Brémách, odkud si přivezl také cenu publika. Na soutěži Pražského jara v 2016 získal 2. místo a ocenění za provedení soudobé skladby Kejklíř Adama Skoumala. 
Díky těmto soutěžím se sice dostal do mezinárodního povědomí, o čemž svědčí i řada recitálů ve Švýcarsku, Německu či Španělsku, nejčastěji však účinkuje u nás. Je častým hostem významných festivalů, jako jsou MHF Leoše Janáčka v Ostravě, MHF Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Svatováclavský hudební festival či Mezinárodní klavírní festival R. Firkušného, i předních českých orchestrů, se kterými vystupuje sólově i v rámci jejich recitálových řad (v únoru 2023 měl recitálový debut v Rudolfinu jako host Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK).

Kromě tradičního repertoáru, do kterého spadá hudba mj. F. Chopina (díky účasti v Chopinově soutěži) či J. S. Bacha (pro dva po sobě jdoucí ročníky Smetanovy Litomyšle například připravil oba díly Dobře temperovaného klavíru), se věnuje i zapomenutým autorům. Na koncertní pódia tak znovu přináší klavírní koncerty Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce, které se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Robertem Jindrou také nahrál. Album s názvem Zapomenuté klavírní koncerty vyšlo v březnu 2024 a zařadilo se tak po bok Kozákova profilového CD se skladbami Josepha Haydna, Fryderyka Chopina, Césara Francka, Sergeje Rachmaninova a Adama Skoumala.

Kromě sólového vystupování se Marek Kozák věnuje i hudbě komorní. Jeho partnery jsou nejčastěji sopranistka Simona Šaturová nebo – jako dnes – violoncellista Václav Petr; pro Rok české hudby pak například spolu s německým tenoristou Thomem Jaronem-Wutzem připravil recitál o životě Bedřicha Smetany. Působí také pedagogicky, a to na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.

Přestože se současný profesní život Alaina Altinoglu příliš neliší od jeho slavných dirigentských kolegů, jeho cesta do nejprestižnějších koncertních sálů a slavných operních domů je vskutku jedinečná. Vyrostl na chudém předměstí Paříže v rodině s arménskými kořeny; otec byl profesorem matematiky, matka klavíristka. Noty se prý naučil dříve než písmena abecedy. V pěti letech začal hrát na housle, ty však záhy vyměnil za klavír, který posléze také na pařížské konzervatoři vystudoval. Uchvacoval ho však symfonický zvuk, který mu klavír neposkytoval: poslouchal nahrávky orchestrálních skladeb a k tomu doslova hltal partitury, jež sbíral jeho dědeček. Ve dvanácti letech se dokonce bavil jejich přepisováním do formy klavírních výtahů. S tím pak ruku v ruce šla i fascinace dirigováním: rád pozoroval dirigenty a diskutoval s nimi. Jeho cesta k tomuto oboru tedy šla cestou sebevzdělávání, ale k tomu, aby ukázal, co v něm je, musel dostat příležitost.

Ta se mu naskytla zcela náhodou v osmnácti letech, když pracoval v pařížské Opéra Bastille jako korepetitor. Na jedné ze zkoušek bylo potřeba zaskočit za dirigenta Denise Russella Daviese. Zkouška dopadla výborně a mladý korepetitor dostal velké povzbuzení od orchestru, aby se vydal na dráhu dirigenta. Než se však dostal na světovou špičku, čekala ho ještě dlouhá cesta – i to je součástí jeho dirigentské filozofie: „Abyste dosáhli nejlepšího výsledku, potřebujete zralost, potřebujete ve svém životě hodně času. Musíte umět číst mezi řádky. Nikdy nejste hotový, každý den musíte pracovat a snažit se pochopit, proč něco nejde tak, jak jste chtěl.“ Dirigenta vnímá jakožto prostředníka mezi orchestrem a posluchači, přičemž se snaží zprostředkovat posluchačům skladatelovu intenci a zároveň prezentovat svůj vlastní názor. 

Ten v současnosti uplatňuje na pozici šéfdirigenta Frankfurtského rozhlasového orchestru i v rámci množství hostování, například u Berlínských a Vídeňských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Londýnského symfonického orchestru či Clevelandského orchestru. Své nadšení pro operu zase projevuje jako hudební ředitel Théâtre Royal de la Monnaie, kde v současnosti pracuje mj. na uvedení celého Prstenu Nibelungů. Vídáme ho i na dalších světových scénách od newyorské Metropolitní opery po londýnskou Covent Garden. Vyučuje dirigování na pařížské konzervatoři a od července 2023 je také uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu v Colmaru. Se svou ženou, mezzosopranistkou Norou Gubitch, vystupuje v rámci recitálů i jako klavírista a písňový repertoár, na který se manželské duo specializuje, je zaznamenán na mnoha nahrávkách. 

S Českou filharmonií se poprvé naživo seznámil v roce 2022. Při zkouškách programu zahrnujícího díla Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Camilla Saint-Saënse se zaměřil hlavně na vytvoření autentické zvukovosti orchestru. Jak sám prozradil: „Chtěl jsem orchestr naučit, jak má mluvit francouzsky.“