Česká filharmonie • Toronto

Osobní vztahy, přátelství či vzájemný respekt mezi jednotlivci vstupují do historie citelněji, než
bychom čekali. Potvrzuje to i jedna z kapitol hudebních dějin, reprezentovaná jmény Fritz Simrock,
Antonín Dvořák, Johannes Brahms, manželé Schumannovi nebo Joseph Joachim.
Mezi skladbami Antonína Dvořáka (1841–1904) určenými pro sólový nástroj a orchestr vynikají tři
koncerty – klavírní g moll (op. 33), houslový a moll (op. 53) a violoncellový h moll (op. 104). První dva
z nich nejsou od sebe časově příliš vzdáleny a dokonce vyšly téhož roku (1883), genezi však mají
rozdílnou. Zatímco ranou verzi koncertu pro klavír zkomponoval Dvořák v roce 1876 zřejmě na
základě své vlastní volby, možná s lákavou představou Karla Slavkovského u klavíru, podnět ke
kompozici Koncertu pro housle a orchestr a moll přišel zvenčí od nakladatele Simrocka, který si u
stále populárnějšího českého autora objednal další skladbu „slovanského“ ražení. Česká suita, op. 39,
Slovanské rapsodie, op. 45, Slovanské tance, op. 46, Smyčcový kvartet Es dur, op. 51 – to vše byly
Dvořákovy starší a na trhu s hudebninami žádané tituly, ovlivněné melodicko-rytmickými vzorci
lidové hudby české, moravské i jiných slovanských národů. Také houslový virtuos, dirigent a ředitel
Hochschule für ausübende Tonkunst Joseph Joachim, s nímž se skladatel sešel začátkem dubna 1879
v Berlíně, tvorbu nového koncertního kusu podpořil. Jak si Dvořák považoval spolupráce s tímto
legendárním houslistou a pedagogem, dosvědčuje dedikace koncertu právě Joachimovi.
S kompozicí houslového koncertu začal Dvořák v roce 1879 při letním pobytu na Sychrově. Před
dvěma lety opustil málo výnosné zaměstnání varhaníka v kostele sv. Vojtěcha na pražském Novém
Městě a nyní se věnoval pouze kompozici. Opakovaně přidělené rakouské státní stipendium
podporující umělce mu tento krok usnadnilo, navíc mu také přineslo přátelství s Johannesem
Brahmsem a jeho prostřednictvím existenčně důležitou smlouvu se Simrockem. Koncem
sedmdesátých let se Dvořák prosadil doma i v zahraničí. Cesta houslového koncertu k jeho
definitivnímu znění však nebyla snadná: Dvořákovy konzultace s Joachimem se vlekly (mezi jarem
1880 a podzimem 1882 čekal autor na Joachimovo vyjádření víc než dva roky), své připomínky měl i
nakladatel, respektive jeho poradce Robert Keller. Je paradoxem, že Joachim, který měl být prvním
interpretem díla a zasáhl zejména do podoby sólového partu, nakonec Dvořákův houslový koncert
veřejně asi ani nehrál. Premiéry v říjnu 1883 se ujal František Ondříček a po úspěšném pražském
provedení s orchestrem Národního divadla představil skladbu v prosinci téhož roku nadšenému
vídeňskému publiku, a to společně s Vídeňskými filharmoniky a Hansem Richterem u dirigentského
pultu. Koncert a moll propagoval i během své následující hvězdné kariéry.
Dvořák postupoval v integraci orchestru a sólového nástroje podobně jako jeho velký vzor Brahms –
autor Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77, v podstatě z téže doby. Také Brahms věnoval svůj
koncert Joachimovi a ten ho při premiéře v lednu 1879 provedl. V obou případech je plastický
orchestrální zvuk kombinován s technicky náročnou, ale zároveň výrazově bohatou linkou sólisty.
S instrumentací, vroucnou melodikou a temperamentním rytmem zachází Dvořák mistrovsky. První
věta (Allegro ma non troppo) v nejednoznačné sonátové formě bez reprízy se přímo napojuje na
lyrickou větu druhou (Adagio ma non troppo); právě tento plynulý přechod attacca se řadil
k diskutovaným bodům během revizí. Adagio je vystavěno v třídílné formě s variacemi a jeho náladu
podtrhuje „pastorální“ F dur. Energická třetí věta (Finale. Allegro giososo, ma non troppo) těží
z rytmu lidového tance furiantu, který ve střední části kontrastuje s melancholickou dumkou.

Pátou symfonii začal Gustav Mahler (1860–1911) psát v létě 1901 poté, co si na něj sáhla smrt ‒ v únoru málem podlehl silnému krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok. „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později. Smrt však byla Mahlerova stará známá – sedm z dvanácti jeho mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi… I proto možná Mahlerovo dílo oplývá nezvyklým množstvím smutečních pochodů a jedním z nich začíná i jeho Pátá. 

Nástup dvacátého století přivítal skladatel pochmurně: téměř současně komponoval dva cykly na verše Friedricha Rückerta (1788–1866), Pět písní na Rückertovy básně a cyklus Písně o mrtvých dětech, bezpochyby dva z nejkrásnějších cyklů světové písňové literatury. (Rückertovy básně jsou žalostným nářkem otce; básník ztratil během pouhých tří týdnů na přelomu roku 1833/1834 obě své děti, které zemřely na spálu, a svůj žal vtělil do více než čtyř set básní, které vyšly tiskem až po jeho smrti, roku 1872.) Ve stejnou dobu vznikala i Mahlerova Symfonie č. 5. Otevírají ji nezaměnitelné „osudové“ fanfáry, které však můžeme zaslechnout již v první větě jeho Čtvrté symfonie (po níž následuje věta druhá: tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky). Ve stejném duchu začínají i první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil Mahler své přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Kdoví, jak by skladba nakonec vypadala, kdyby se v Mahlerově životě 7. listopadu 1901 nečekaně neobjevila okouzlující Alma Schindlerová (1879–1964), která si okamžitě Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 ve vídeňském kostele sv. Karla Boromejského. 

Nakonec tak je Pátá symfonie dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy a sestává z pěti vět, členěných do tří oddělení. První díl je tvořen úvodními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze chápat jako introdukci k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Těžiště symfonie tvoří rozsáhlé Scherzo. Průzračně instrumentované Adagietto má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, s níž tvoří třetí díl symfonie. A právě Adagietto, v němž hrají pouze smyčce a harfa, se stalo nejpopulárnější částí celého díla a bývá považováno za vyznání lásky Almě. Oproti úvodním dvěma tísnivým funerálním větám se nabízí charakteristika Adagietta jako triumfu lásky nad smrtí, proti tomu však svědčí jeho pozdější užití ve filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách…

Premiéra Páté symfonie se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a v kritikách se objevily formulace jako „otřesné kakofonie“ či „neustálý zmatek“. Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Kdo ví – snad se Mahler ze své perspektivy věčnosti se může radovat z úspěchů, které nejen jeho Pátá sklízí na koncertních pódiích i více než po dvou půlstoletích od jejího vzniku. Jen dirigovat musí již někdo jiný, hmotný, kdo provede skladbu řekou času…