Česká filharmonie • Mnichov

Orchestrální skladby Antonína Dvořáka zařazené do dnešního programu vznikly v osmdesátých a devadesátých letech 19. století, v období, do něhož spadal také Dvořákův pobyt v New Yorku (1892–1895). Jak se tyto tři kompozice protnuly s americkou životní kapitolou jednoho z našich nejvýznamnějších skladatelů?

Koncertní předehra Othello, op. 93 (B174), pochází z rozhraní let 1891 a 1892. Tvoří závěrečnou část cyklu ouvertur Příroda, Život a Láska, který měl původně společné opusové číslo 91 a byl hrán jako celek. V tomto tvaru a v podání orchestru Národního divadla posíleného o konzervatoristy ho Dvořák dirigoval při premiéře v Rudolfinu 28. dubna 1892. Koncert z tzv. turné na rozloučenou, rozumí se před skladatelovým odjezdem do nového působiště na newyorské konzervatoři, byl přijat s nadšením. Známý hudební kritik Emanuel Chvála zhodnotil novinku jako „vysloveně programovou“, v případě Othella (Lásky) poznamenanou „výrazem démonické vášně“. Posluchači si všímali myšlenkového a motivického propojení jednotlivých skladeb i skladatelovy melodické invence. Jako by vše souviselo: nádhera přírody, běh života, osudová láska. Také v Carnegie Hall 21. října 1892, při svém americkém debutu v rolích skladatele a dirigenta, provedl Dvořák triptych koncertních ouvertur vcelku, navíc s Te Deum, op. 103 (B176), jež zaznělo vůbec poprvé. Názvy předeher se postupně měnily a teprve v tištěné podobě (Simrock, Berlín 1894) dostaly svou definitivní podobu i svá opusová čísla: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, a Othello, op. 93. Revizi partitur před vytištěním svěřil nakladatel Johannesu Brahmsovi namísto za oceánem dlícímu autorovi, který ovšem s tímto řešením naprosto souhlasil. 

Tragédii Othello, mouřenín benátský od Williama Shakespeara (1564–1616) mohl Antonín Dvořák vidět na scéně Národního divadla, kde se hrála od roku 1887 až do roku 1896 v překladu Jakuba Malého a v režii Josefa Šmahy. Ať už v této souvislosti nebo ne, drama o zničující síle lásky ho zaujalo, ostatně svědčí o tom jeho poznámky k ději vepsané do autografní partitury i hudební reminiscence na příznačný motiv smrti z vlastního Requiem, op. 89, ve chvíli, kdy „Otelo v největším vzteku ji [Desdemonu] vraždí“. Pomineme-li starší a dnes již neexistující Dvořákovu předehru Romeo a Julie nebo zmínku o operním libretu Viola (Večer tříkrálový) skladateli údajně nabídnutém vídeňskou Dvorní operou, je předehra Othello jediným Dvořákovým dochovaným dílem se shakespearovskou inspirací.

Na závěr pobytu v Americe vytvořil Antonín Dvořák Koncert pro violoncello h moll, op. 104 (B191), a připojil tak ke svým koncertům klavírnímu (g moll, op. 33) a houslovému (a moll, op. 53) ten nejslavnější. Přitom violoncello, nástroj, který prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, dlouho považoval za nevhodný pro sólovou hru a svůj první mladický pokus o cellový koncert v podstatě odložil. Názor na violoncello změnil pod vlivem skvělých interpretů: Hanuše Wihana, s nímž ještě doma absolvoval turné na rozloučenou v sestavě klavírního tria, a amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, kolegy z konzervatoře v New Yorku. Herbertův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 30, z roku 1894 Dvořáka skutečně zaujal. Na náčrtech svého koncertu h moll začal pracovat 8. listopadu 1894, hned po deseti dnech počal s instrumentací, partituru dokončil 9. února 1895 a poslední větu zásadně zrevidoval po návratu do Čech. 

Koncert zachovává obvyklé třívěté schéma: první věta (Allegro) je zkomponována v sonátové formě, druhou (Adagio ma non troppo) charakterizuje vroucí lyrická nálada, třetí věta (Finale. Allegro moderato) má půdorys ronda, avšak ronda rozmáchlého, motivicky propojeného s oběma předcházejícími větami. V celém koncertu se odráží jistá melancholie, touha po domově, rodině – a zároveň vědomí blízkého návratu z labyrintu světa do ráje srdce; je velmi emocionální, plný nádherných melodií, ale i skvělé instrumentace a bez nadsázky náleží k nejobdivovanějším skladbám ve svém oboru. I sám Dvořák si byl výjimečných kvalit díla vědom, když o něm Josefu Bohuslavu Foersterovi referoval jako o skladbě, z níž má „nehoráznou radost“ a která rozhodně přesahuje význam obou Dvořákových koncertů z dřívější doby. Violoncello a orchestr se stávají natolik rovnocennými partnery, že se někdy o koncertu psalo jako o Dvořákově desáté symfonii. Intimní hudební výpověď je podtržena motivem z písně Kéž duch můj sám z Dvořákova cyklu Čtyři písně, op. 82, kterou si oblíbila skladatelova švagrová Josefina Kounicová. Tento motiv zazní ve druhé větě, ale také ve větě závěrečné, přepracované po Josefinině smrti v květnu 1895.

Premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v Londýně v provedení anglického violoncellisty Leo Sterna, Philhamonic Society a pod taktovkou Antonína Dvořáka. Stern nastudoval nový koncert velmi zodpovědně, s vědomím, že „je zcela nepodobný jakémukoliv cellovému koncertu“ a „je velmi obtížný po intonační stránce“. Vyrovnal se s ním však se ctí, takže ho zahrál i při pražské premiéře (11. dubna 1896) a na dalších místech. Ačkoliv je cellový koncert dedikován Hanuši Wihanovi, v jeho interpretaci pražské publikum Dvořákův koncert nikdy neslyšelo. Tento fakt bývá vysvětlován i sporem o kadenci, kterou chtěl Wihan do koncertu včlenit, ale Dvořák ji rázně odmítl; hlavní podíl na situaci však neslo Wihanovo vytížení činností v Českém kvartetu a na pražské konzervatoři. 

Také Sedmá symfonie d moll zaujímá v díle Antonína Dvořáka (1841–1904) výjimečné místo a ne náhodou bývá označována za první ze tří skladatelových vrcholných symfonií. Vznikla ovšem v opačné situaci: nikoli pod hrozbou umlčení, ale na pozadí rostoucího mezinárodního uznání. Po londýnském úspěchu Stabat Mater jmenovala roku 1884 místní Filharmonická společnost Dvořáka čestným členem a požádala jej o novou symfonii. Dvořák chtěl napsat skladbu, „která má být taková, aby hýbala světem“ – pracoval na ní od prosince 1884 do března 1885. Její pochmurnější nálada se připisovala smrti skladatelovy matky, konfliktu mezi vlastenectvím a mezinárodní kariérou nebo dobovým národnostním poměrům; pro jednoduchý autobiografický výklad však nemáme dostatek dokladů. K hlavnímu tématu první věty si Dvořák poznamenal, že jej napadlo při příjezdu slavnostního vlaku z Pešti do Prahy roku 1884. Vlak přivážel několik set Maďarů a uherských Čechů, kteří svojí cestou manifestovali své národní zájmy. Důležitější než konkrétní příběh je Dvořákovo rozhodnutí opustit prvky slovanského období a vytvořit koncentrovanou symfonickou výpověď, která by uspěla v mezinárodním kontextu.

První věta vyrůstá z nenápadného motivu viol a violoncell v rozsahu pouhých čtyř tónů. Vyznívá jako tlumená hrozba, která se postupně, předáváním mezi různými nástrojovými skupinami, vzepne do dramatu celé věty. Do prudkého vývoje je vtaženo i druhé, zpěvnější téma a pozoruhodný je závěr věty: hudba vystoupá k vrcholu, kde se nečekaně zlomí a dohasne v atmosféře úvodu. Druhá věta nepřináší idylický odpočinek – prostupují se zde pasáže světlé s neklidnými, a ač má neobyčejně úspornou stavbu, obsahuje bohatství hudebních nápadů. Ve Scherzu proti sobě stojí rozdílné taneční akcentace melodie a doprovodu a hudba nabírá strhující tah, jen lehce zmírněný triem, po němž opět nastoupí prudký rej. Finále znovu soustřeďuje protiklady celé symfonie: pochodovou pravidelnost, lyrickou vroucnost i okamžiky těžce prosazované naděje. Obrat z d moll do D dur přichází až v posledních taktech jako výsledek dlouhého zápasu.

Dvořák sám řídil premiéru 22. dubna 1885 v londýnské St. James’s Hall a dočkal se nadšeného ohlasu. O dva dny později napsal příteli Václavu Judovi Novotnému: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás.“ Pražskou premiéru dirigoval Dvořák 29. listopadu téhož roku. Vídeňané slyšeli symfonii poprvé v lednu 1887 a Berlíňané v říjnu 1889. Na amerických pódiích ji poprvé uvedl slavný Arthur Nikisch během svého turné roku 1891. 

Navzdory úspěchu se Sedmá nikdy nestala Dvořákovou nejpopulárnější symfonií: nenabízí snadno zapamatovatelný hudební motiv ani symbolický příběh jako „Novosvětská“. O to přesněji však ukazuje Dvořáka jako mistra velké formy, který dokáže z několika úsporných motivů vystavět souvislý, strhující děj. Se Šostakovičovým koncertem pojí Dvořákovu symfonii také nedůvěra k snadným závěrům. Obě skladby dospějí k prudkému finále; ani jedna však nezapomene, z jaké temnoty vyšla. A obě nad ní vítězí s přesvědčivou hudební opravdovostí.

Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.