Účinkující
Jan Mráček housle
Jan Mráček se narodil v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a poté studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.
Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“
V roce 2011 se stal nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Sólově vystoupil i s mnoha světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu a další. V červnu 2026 se představí například také s Bělehradskou filharmonií. Vystupuje též s celou řadou českých těles. Jiří Bělohlávek ho přivedl nejprve na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako stálý koncertní mistr. V této pozici se představil například také s European Union Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga, jako koncertní mistr hostoval i s Berlínskými filharmoniky či The Cleveland Orchestra.
Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu. Počátkem roku 2026 vystoupili v Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami k příležitosti výročí 130 let od prvního koncertu České filharmonie. Společně s houslistou Jiřím Vodičkou, který je též koncertním mistrem České filharmonie, vytvořili projekt Dva mistři, jedno pódium, v rámci kterého je můžeme slyšet ve vzájemném dialogu ve skladbách pro dvoje housle na různých místech Česka.
V roce 2016 nahrál s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami, které zaznamenalo vynikající kritické ohlasy. Aktuálně připravuje nahrávku s díly Suka, Mendelssohna a Schuberta.
V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka. Jan Mráček hraje na housle Nicolò Gagliano z roku 1770, které mu byly zapůjčeny díky holandské nadaci Fidula Foundation.
Petr Altrichter dirigent
Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).
Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).
V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.
V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.
V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.
Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.
Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.
Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.
Skladby
Petr Iljič Čajkovskij
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Nástrojový koncert je pro skladatele vždy výzvou. Není-li sám virtuosem na daný nástroj, málokdy se obejde bez nástrojového poradce. Brahmsovi a Dvořákovi byl při komponování jejich houslových koncertů takovým partnerem slavný virtuos Joseph Joachim a ani Petr Iljič Čajkovskij se bez konzultanta neobešel.
Koncert pro housle a orchestr D dur vznikal v březnu 1878 ve švýcarské vesničce Clarens, nedaleko Montereux, s výhledem vrchol Mont Blancu vznášející se v dáli za Ženevským jezerem. Čajkovskij zde pobýval díky své nezištné mecenášce Naděždě von Meck, která jej sem poslala na zotavenou. Skladatel tou dobou procházel jednou z nejtěžších duševních krizí souvisejících s jeho sexuální orientací, která byla tehdy společensky naprosto nepřijatelná. Své nepřiznané homosexualitě se pokusil v červnu 1877 čelit sňatkem se svou žačkou Antoninou Ivanovnou Miljukovovou, ale jejich soužití nemělo dlouhého trvání – manželé se rozešli již po dvou měsících. Čajkovskij vnímal debakl manželského svazku jako osobní selhání a uvítal možnost útěku před příkrým soudem ruské společnosti do dočasného švýcarského „azylu“. Po čase sem za ním přijel i jeho žák Josif Kotek, s nímž ho pojily mimořádné sympatie. Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl s Houslovým koncertem hotov. Dílo poslal Naděždě von Meck a ta mu 29. května 1878 odepsala: „Canzonetta je přímo úžasná. Kolik poezie a touhy je v těch zastřených zvucích, těch tajuplných tónech!“
Přestože Kotek byl účasten celého tvůrčího procesu a uměl sólový part zpaměti, premiéru mu – ze zmíněných společenských ohledů – Čajkovskij nesvěřil. Skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten však chtěl sólový part upravit sám, na což Čajkovskij nepřistoupil. Dílo bylo tedy nakonec premiérováno až za tři roky ve Vídni Adolfem Brodským a místními filharmoniky pod taktovkou Hanse Richtera. Slavný vídeňský kritik, pražský rodák Eduard Hanslick ovšem koncert ztrhal, o poslední větě například napsal, že byla ovlivněna vodkou… Tentokrát se však Hanslick mýlil – Čajkovského skladba se stala jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších houslových koncertů celé hudební historie.
Kompozice je vybudována na typickém třívětém půdorysu nástrojových koncertů rychlá–pomalá–rychlá. První věta, Allegro moderato, je vystavěna na dvou krásných melodických tématech a sólista má možnost předvést svou virtuozitu v úžasné kadenci. Druhá věta, Andante, je prostou lyrickou melodií plnou nostalgie a něhy. (Původně měl koncert jinou druhou větu, tu Čajkovskij později přepracoval do skladby nazvané Vzpomínka na drahé místo.) Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese. Právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života. Třetí věta, Allegro vivacissimo, je vrcholně virtuózním kouskem. Hudba koncertu je lehká a svěží, skladatel používá průzračnou orchestraci s minimálními speciálními efekty. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur není těžkomyslně komplikovaný – prostě zaujme nádhernými, jímavými melodiemi. A to je pravděpodobně také důvod jeho obrovské popularity.
Antonín Dvořák
Symfonie č. 5 F dur, op. 76
A u Fritze Simrocka ještě zůstaneme: právě tento nakladatel přidělil příliš vysoké opusové číslo 76 Dvořákově Symfonii č. 5 F dur při vydání skladby v roce 1888. Jeho marketingový tah, řečeno moderním jazykem, měl vyvolat dojem, že jde o novější dílo, než jakým symfonie komponovaná v roce 1875 opravdu byla. Navíc Symfonii F dur označil za třetí, následující po symfoniích D dur, op. 60 (dnes šesté), a d moll, op. 70 (dnes sedmé), jimž však ve skutečnosti chronologicky předcházela. Antonín Dvořák ji vytvořil během šesti letních týdnů v době, kdy prožíval chvíle šťastného otcovství, a přestože jeho finanční situace nebyla nijak skvělá, mohl se již spoléhat na státní stipendium. Skladba naplňuje formu klasické symfonie novým obsahem a stojí mezi Dvořákovými ranými symfoniemi a jeho zralou symfonickou tvorbou. Pastorální charakter, který bývá tónině F dur obecně připisován, prostupuje především první větu (Allegro ma non troppo), mimo jiné díky exponovaným dřevěným dechovým nástrojům. Druhou, lyrickou větu (Andante con moto) bezprostředně střídá scherzo, náladou přirovnávané k Slovanským tancům. Dramatické závěrečné finále (Finale. Allegro molto), plné „velké inspirace“ a „mistrovské formy“ (hodnocení z anglického tisku po provedení symfonie v Crystal Palace roku 1888), představuje Dvořáka z tzv. slovanského období v tom nejlepším světle.
Premiéra Symfonie F dur se uskutečnila v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha 25. března 1879 na koncertě, který nesl výmluvný název – Slovanský. Během oněch čtyř let mezi kompozicí a uvedením symfonie se ve Dvořákově životě ledacos změnilo: první tři děti zemřely, narodila se Otilie, budoucí manželka Josefa Suka. Zahraniční premiéry se dílo dočkalo opět po další pauze a autorově revizi v nastudování Augusta Mannse (Londýn 1888). Toho se sice Dvořák osobně neúčastnil, řídil však provedení své „páté“ na několika koncertech doma i v cizině, například v programech ze své tvorby v Drážďanech (1889) či Moskvě (1890). Revidované znění symfonie je dedikováno Hansi von Bülow, výtečnému dirigentu a propagátorovi Dvořákova díla.