Český spolek pro komorní hudbu • L'Armonia Terrena

Pro některé milovníky vážné hudby může být „papá Haydn“ tím nudným patronem z „velké trojky“ klasicistních skladatelů ‒ prý nemá ani mozartovskou jiskru, ani beethovenské velikášství… Nenechte se však mýlit! Joseph Haydn (1732‒1809) během svého dlouhého a plodného života složil tolik skvělé hudby, že ji dnes detailně zná jen málokdo. Jen symfonií napsal více než stovku. To je samo o sobě unikátní. Ale považte, že tuto královskou formu instrumentální hudby začal komponovat až ve svých téměř 30 letech. Roku 1759 se Haydn ve Vídni stal hudebním ředitelem kapely hraběte Morzina, což mu konečně umožňovalo skládat i orchestrální hudbu. Morzinové se však brzy dostali do finančních potíží a roku 1761 museli kapelu rozpustit. Mladý Haydn se ale neztratil, odešel do služby ke knížeti Paulovi Antonu Esterházymu, který byl hlavou nejbohatší a nejmocnější rodiny v Uhersku. A ve službách této rodiny setrval až do své smrti, celých 48 let.

V novém působišti bylo potřeba se pořádně uvést! A nejlépe tak, aby se spřátelil s kolegy v orchestru a zároveň zapůsobil na svého zaměstnavatele. A tak mezi první partitury, které vznikly v novém Haydnově působišti, patří symfonický triptych s názvy „Le matin“ (Jitro), „Le midi“ (Poledne) a „Le soir“ (Večer) s četnými sólovými pasážemi, v nichž se orchestrální hráči mohli patřičně blýsknout. Všechny tři symfonie měly premiéru během jediného večera ve velkém sále Esterházyho paláce ve Vídni. Programní díla tohoto druhu byla tehdy velmi populární. Haydn v nich užívá mnoho postupů doznívajícího baroka, zejména princip concerta grossa, v němž staví malou skupinu sólových nástrojů proti většímu souboru.

První větu Symfonie č. 6 D dur „Le matin“ uvádí krátké Adagio, jakési zpodobnění ranního rozbřesku (možná předzvěst podobné pasáže ve Stvoření). Po východu slunce se v rozverném Allegru rozezpívá flétna v dialogu s dvojicí hobojů, k jejichž švitoření se na konci sonátového provedení vtipně přidá lehce neohrabaná horna. Pomalou druhou větu popsal britský muzikolog Richard Wigmore (ve svém vynikajícím díle Faber Pocket Guide to Haydn) jako „komické ztvárnění hudební lekce, kdy sólové housle ukazují svým neschopným ‚žákům‘, jak hrát jednoduchou vzestupnou stupnici, pokračují galantním duetem pro housle a violoncello a končí slavnostním proslovem, který by mohl vycházet přímo z Corelliho concerta grossa.“ Odlehčená, ba až parodická nálada přetrvává i ve třetí větě, když v triu Menuetu dostanou sólovou příležitost obvykle doprovodné nástroje bassa continua fagot a violoncello. Svižné elegantní Finale s virtuózními houslemi a koncertantním violoncellem se vrací ke stylu concerta grossa. Haydn zde nepochybně připravil efektní příležitost pro primária esterházyovského orchestru Luigiho Tomasiniho. Třpytivá, rozjařená hudba Symfonie „Le matin“ nenechá nikoho na pochybách, že „papá Haydn“ má k nudnému patronovi opravdu daleko!

Bohuslav Martinů (1890‒1959) velice obdivoval hudbu výše zmíněného Arcangela Corelliho. Partitury jeho skladeb se pro Martinů staly učebním materiálem a inspirace barokní hudbou je zřejmá i ve skladbě Sonata da camera pro violoncello a komorní orchestr, H. 283. Třívětá Sonata vznikla na sklonku roku 1940, kdy Martinů pobýval v Aix-en-Provence, které se mu stalo posledním ostrůvkem relativního klidu před útěkem do Spojených států amerických. Martinů, v té době exulant, který neměl více spatřit milovanou rodnou zemi, ji komponoval pro ženevského violoncellistu Henriho Honeggera jako výraz vděčnosti za pomoc, kterou mu přátelé ve Švýcarsku v kritické situaci poskytli. Pro název skladby si Martinů vypůjčil označení hudebního druhu instrumentální světské sonáty pěstované v 17. století, jehož typickým autorem byl právě Corelli. Inspirace barokní hudbou je zřejmá u figurací šestnáctinových not, jak to nejlépe ukazuje téma v úvodu třetí věty, v koncertantním střídání sólového hlasu s orchestrem v některých úsecích téže věty a v neposlední řadě v užití orchestru jako doprovodného continua ve větě druhé.

Violoncellová Sonata da camera je laděna spíše elegicky. Její výrazové těžiště leží ve volné střední větě, z jejíž hudby promlouvají vášnivé vzpomínky na vzdálenou trpící vlast a smutek ze smrti lidsky i umělecky blízké Vítězslavy Kaprálové. První věta je vystavěna na půdorysu sonátové formy s rytmicky výrazným hlavním tématem. Odlehčená třetí věta pak přináší díky svěžímu rytmu a bezstarostnému vyznění tolik potřebný životní optimismus.

Violoncellista Henri Honegger skladbu poprvé uvedl v roce 1943 v Ženevě. Řízení Orchestre de la Suisse Romande se ujal význačný švýcarský dirigent Ernest Ansermet, který premiéroval i některé další skladby Martinů (1. symfonie, H 289, Paraboly, H 367) a byl také autorem několika rozborů Martinů děl.

Corelliho vrstevník, francouzský varhaník a cembalista François Couperin, jehož přízvisko „Le Grand“ dosvědčuje nevídaný dobový úspěch zejména u francouzského dvora, ovlivnil snad všechny následující generace hráčů na klávesové nástroje, včetně autorů hudby 20. století. Maurice Ravel (1875‒1937) byl po otci švýcarského a po matce baskického původu, vyrůstal však v Paříži. Časté španělské a exotické inspirace nezastiňují Ravelovo hluboké zakotvení ve francouzské hudební kultuře. K odkazu školy francouzských clavecinistů se přihlásil mnohokrát a svoji poctu Couperinovi vetknul do názvu šestidílného cyklu Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův), který vznikl v letech 1914–1917.

Jedná se o suitu šesti skladeb pro klavír psaných v barokních instrumentálních formách (Prélude, Fugue, Toccata), nebo tanečního původu (Forlane, Rigaudon, Menuet). Cyklus byl komponován během 1. světové války, kterou Ravel prožíval velmi intenzivně. Dobrovolně se přihlásil do armády k letectvu, ale vzhledem k chabé fyzické konstituci byl poslán k Verdunu jako řidič vojenského nákladního vozu. Přesto se s krutostí bojů setkával, zejména prostřednictvím osudů svých přátel. Každá část je věnována některému z padlých spolubojovníků. Ravel v tomto díle dokázal jedinečným způsobem spojit řád barokní hudby s uvolněnými postupy moderní harmonie a s impresionistickým využitím barevných možností klavíru.

Barevné možnosti orchestru jsou však přece jenom nesrovnatelně bohatší, proto Ravel, tento mistr instrumentace (vzpomeňme jeho orchestraci Musorgského Obrázků z výstavy!), upravil v roce 1919 čtyři věty suity (Prélude, Forlane, Menuet a Rigaudon) pro orchestr. Tato verze se sólisticky traktovaným hobojem poprvé zazněla v únoru 1920 v podání L’Orchestre Pasdeloup pod taktovkou Rhené-Emmanuela Batona a brzy se stala jedním z Ravelových nejpopulárnějších děl.