Český spolek pro komorní hudbu • Stamicovo kvarteto

Co si představit pod smyčcovým kvartetem s přívlastkem „serioso“? Seriózní skladbu, vážně zamýšlenou, určenou pro vybrané publikum? Nebo se v kompozici odrážejí dramatické momenty osobního charakteru? U Smyčcového kvartetu f moll č. 11, op. 95, od Ludwiga van Beethovena (1770–1827) může být vše z uvedeného pravdou. Skladba vznikala koncem roku 1810 a začátkem roku následujícího, v Beethovenově středním či „heroickém“ období, obklopena jeho Koncertem pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73, zakázkou na scénickou hudbu ke Goethovu dramatu Egmont nebo Klavírním triem B dur, op. 97. Tehdejší Evropa rozbouřená napoleonskými válkami neposkytovala klidné chvíle ani nadějné vyhlídky – Beethoven zažil ostřelování Vídně, ochabnutí jejího společenského a samozřejmě i hudebního života a posléze také rakouský státní bankrot (1811). Jeho aristokratičtí mecenáši z Vídně odcházeli (a někteří se opět vraceli). Vyrovnával se s postupující ztrátou sluchu, s milostnými neúspěchy i s tvůrčí krizí.

Smyčcový kvartet f moll měl být, podle skladatelových slov, prováděn jen v užším kruhu přátel. Jednomu z nich je věnován: Nikolaus Zmeskall von Domanovecz byl hornouherský šlechtic, amatérský hudebník a zakládající člen Gesellschaft der Musikfreunde, v jehož domě se mimo jiné konaly komorní koncerty. Premiéra kvartetu se odehrála v roce 1814 a tištěné vydání se zpozdilo ještě o další dva roky (1816), jako by autor se zveřejněním svého díla opravdu nespěchal. Přitom se jedná o formálně i obsahově kompaktní skladbu, velmi soustředěnou, tvořící odrazový můstek k Beethovenovým pozdním kvartetům. První věta (Allegro con brio) v sonátové formě je zakotvena v tónině f moll, druhá věta (Allegretto ma non troppo) s krátkou fugou v D dur. Ihned následuje obvyklé, avšak nikoliv žertovné Scherzo na místě třetí věty (Allegro assai vivace ma serioso). Tempová označení finální věty ve formě sonátového ronda (Larghetto espressivo – Allegretto agitato – Allegro) dávají tušit, že se v ní vystřídá několik poloh: zdánlivý klid, rozezlenost, robustní síla, a nakonec i nečekaný rychlý přechod do F dur. Skladba také existuje v úpravě pro smyčcový orchestr, kterou připravil Gustav Mahler a provedl ji v roce 1899 s Vídeňskými filharmoniky.

Třetí smyčcový kvartet z roku 1938 zkomponoval Vítězslav Novák (1870–1949) s velkým časovým odstupem od svých prvních dvou kvartetů: G dur, op. 22, z roku 1899 a D dur, op. 35, z roku 1905. Koncem třicátých let tvořil v naprosto odlišné atmosféře, než jaká panovala na začátku století. Sílil fašismus, hrozila druhá světová válka – ale také on sám měl již hodně odžito a chystal se z postu profesora skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře odejít do penze. Tyto dvě linie jsou ve Smyčcovém kvartetu č. 3, G dur, op. 66, přítomny. V pamětech Novák napsal: „Bylo zpropadeně těžké navázat po třiatřiceti létech na komorní hudbu a pro zachování umělecké prestiže nezůstat pozadu za druhým kvartetem, všeobecně za vrchol mé tvorby v tom oboru pokládaném. Rozhodl jsem, že třetí kvartet má mít s druhým společnou jen intimitu projevu, při značně větší technické složitosti a zcela rozdílném charakteru obou vět. […] Práce o veselé fuze (Mladost), započatá v polovině ledna 1938 za stísněného politického ovzduší, připadala mi jako tanec na temně dunící sopce. Docela jinak odpovídala napjaté situaci druhá, smutkem proniknutá část kvarteta (Loučení s mladostí). Právě jsem dospěl k prvé variaci, kde bolest vášnivě propuká, když nacistický leviatan zařval a pohltil Rakousko. Při zprávě o té události zachvěl se celý český národ. […] Lomcující mnou zběsilá bolest protrhla hráze mé uvězněné fantazie, takže po sedmiměsíčním přerušení dokončil jsem třetí kvartet v týdnu.“

Pravdou je, že se Novák o vytvoření třetího smyčcového kvartetu pokusil už v roce 1928 a později znovu v roce 1931, avšak práci odložil kvůli jiným svým kompozicím. V samotném díle tónina G dur nikdy jednoznačně nezazní a vzhledem k tonálně uvolněné struktuře kvartetu skladatel ani konkrétní tóninový údaj neuváděl. Skladba je dvouvětá, s fugou v první větě (Allegro risoluto); podobně byl koncipován také autorův druhý kvartet. Novákova hudební řeč s jeho celoživotní inspirací moravským a slovenským folklorem ovšem došla proměn, ať už máme na mysli rytmus, melodiku nebo, a to zejména, modalitu. Závěr dvojité fugy je dokonce bitonální. Druhou větu (Lento doloroso) Novák vystavěl jako volné variace na třídílné téma, přičemž druhá variace, kontrapunktická Passacaglia, měla připomínat smuteční pochod „k pohřbívání mladosti“. Premiéra tohoto ryze subjektivního díla se uskutečnila 23. ledna 1939 v Českém spolku pro komorní hudbu v podání Pražského kvarteta.

České kvarteto, zakladatelský soubor komorního spolku, se během své kariéry setkalo i s humornými okamžiky. Vypráví se například, že jedna z fanynek navštívila před koncertem své oblíbené hudebníky v šatně a ubezpečovala se: „Pánové, a dáte kantábile?“ Měla na mysli Andante cantabile, druhou větu ze Smyčcového kvartetu D dur, op. 11, Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), kterou kvartetisté rádi zařazovali do programu jako samostatné číslo nebo jako přídavek. A nejen oni. Melancholická, vroucná věta, jejíž popularita začala stoupat brzy po premiéře kvartetu D dur v březnu 1871, se dočkala různých aranžmá včetně vlastní autorovy úpravy pro violoncello a smyčcový orchestr (1888). Na premiérovém koncertu v Moskvě spolu s Čajkovského prvním smyčcovým kvartetem veřejně zazněly i jeho písně a klavírní skladby. Tato událost představovala významný mezník v posílení tradice komorní hudby, která se v Rusku přece jen opírala o jiné kulturně-historické zázemí než v Evropě 18. a 19. století. Provedení kvartetu bylo svěřeno osvědčeným interpretům, ve všech čtyřech případech pedagogům z moskevské konzervatoře, s primáriem Ferdinandem Laubem v čele. Jednalo se vlastně o skladatelovy kolegy, protože Čajkovskij v té době vyučoval na konzervatoři skladbu a hudebněteoretické předměty. Kromě toho cestoval po Evropě, poznával soudobou hudbu i její tvůrce a komponoval. Pedagogickou činnost ukončil v roce 1878 především díky pravidelné finanční podpoře od své mecenášky Naděždy von Meck, která mu tím umožnila tvůrčí svobodu.

Krása Smyčcového kvartetu D dur ovšem nespočívá jen v jeho druhé větě, byť právě ta dokázala dojmout k slzám Tolstého a na posluchače může působit jako jemný akvarel. Úvodní věta (Moderato e semplice) v sonátové formě začíná klidným tématem v 9/8 taktu, o to víc však kontrastuje její temperamentní závěr (Allegro non troppo ma con fuoco). Ani zde se nezapře Čajkovskij – skladatel hledající inspiraci v melodice a kolísavém metru lidové hudby. Hlavní téma druhé věty (Andante cantabile) čerpá z ukrajinské lidové písně, kterou prý Čajkovskij slyšel během svého pobytu v Kamjance v létě 1870. Toto městečko v Čerkaské oblasti, navštěvované ruskými umělci a intelektuály, si dokonce vysloužilo přirovnání k „ukrajinskému Výmaru“ jakožto kulturnímu centru. Třetí část kvartetu (Scherzo. Allegro non tanto e con fuoco – Trio) pojal autor v duchu baletní či plesové hudby: synkopy hudbě dodávají lidový nádech, hlavní téma zní důstojně, až archaicky. Kvartet vrcholí formálně vytříbenou a vyváženou poslední větou (Allegro giusto – Allegro vivace).