Český spolek pro komorní hudbu • Lobkowicz Trio

Všichni tři členové Lobkowicz Tria jsou uznávání sólisté a komorní hráči. Zkušenosti z mnohých pódií v tuzemsku i v zahraničí využil soubor na mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu, kde získal v září 2014 první cenu a cenu publika. Lobkowicz Trio je také laureátem Dvořákovy mezinárodní soutěže v Praze. Soubor vystoupí v této a příští sezóně na prestižních festivalech v Rakousku a Itálii. Díky své souhře, přesvědčivé interpretaci, precizní technické úrovni a vytříbené intonaci si soubor získává uznání publika i odborné veřejnosti. Lobkowicz trio konzultuje s předními českými umělci, jako je prof. Ivan Klánský, prof. Miroslav Petráš, nebo prof. Pavel Hůla. 
Název souboru poukazuje na tradiční propojení rodu Lobkowiczů a mnoha skladatelů osmnáctého a devatenáctého století. Ludwig van Beethoven věnoval Lobkowiczům Trojkoncert pro klavír, housle, violoncello a orchestr, který patří k vrcholům triového repertoáru. Svolení používat tento vznešený název dostal ensemble od pana Jaroslava Lobkowicze.

Když Johannes Brahms složil své první klavírní trio, bylo mu lehce přes dvacet. Tou dobou si získával renomé už nejen jako klavírista, ale i jako skladatel. Na svém kontě měl řadu děl, nejčastěji právě pro klavír, například Fantazii na oblíbený valčík, Scherzo a tři sonáty. Tyto skladby také zařazoval do programů svých recitálů. Zároveň šlo o období, které Brahmse zásadně formovalo. Maďarský houslista Eduard Reményi u něj vzbudil zájem o maďarskou lidovou a romskou hudbu, což významně ovlivnilo jeho kompoziční styl (lásku k maďarské hudbě v něm posiloval také houslista maďarského původu Joseph Joachim, který byl v době setkání s Brahmsem v roce 1853 už slavným virtuosem). Koncertní turné, která spolu Brahms a Reményi podnikli, je zavedla do mnoha německých měst a skladatel se seznámil s předními osobnostmi hudebního světa, jako byli Robert a Clara Schumannovi nebo Franz Liszt. Na manžele Schumannovy učinilo umění mladého Brahmse takový dojem, že napomohli publikování několika jeho skladeb a Schumann o něm do časopisu Neue Zeitschrift für Musik napsal článek s názvem „Nové cesty“, kde mu prorokoval velkou budoucnost. I díky tomu se Brahms rychleji dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti. (U Schumanna bohužel nedlouho poté propukla duševní choroba a v roce 1856 zemřel, s Clarou však Brahmse pojilo hluboké přátelství po celý život.)

Brahms zkomponoval celkem pět klavírních trií. Tři z nich jsou určena pro standardní obsazení klavír, housle a violoncello, existuje ale také trio s lesním rohem a trio s klarinetem. Klavírní trio H dur, op. 8, je jeho prvním větším a významnějším komorním dílem a prošlo zajímavým vývojem, který se završil až po 37 letech. Na dnešním koncertu uslyšíme Klavírní trio H dur ve verzi, která vyšla tiskem roku 1891. Brahms původní trio vydané roku 1854 výrazně přepracoval a změnil, ponechal ale v platnosti obě verze, a to pod stejným opusovým číslem. Svůj osobní postoj k první a druhé verzi nebo bližší informace k jejich vzájemnému vztahu nesdělil ani svému nakladateli Fritzi Simrockovi, který od něj v podstatě dostal svolení uvést nové přepracované vydání, jak uzná za vhodné. U někoho, kdo měl rád nad svým dílem co největší kontrolu, byl značně sebekritický a přepracovával své skladby někdy i dlouhá léta, šlo o značně neobvyklý krok. (Za vše hovoří skutečnost, že z celkem dvou desítek smyčcových kvartetů se Brahms rozhodl vydat pouze tři nebo že práce na První symfonii – od prvních náčrtů po poslední úpravy před vydáním – mu zabrala přes 20 let.) Zatímco on sám původní verzi z doby svého mládí nijak nezavrhnul, a dokonce nakladateli napsal, že pokud o ni bude zájem, může udělat dotisk, na koncertních pódiích brzy jednoznačně převládla verze druhá. 

Tato verze z roku 1891 je kratší (především díky výrazně zkrácené úvodní větě) a celkově po stránce struktury sevřenější a přehlednější. Projevilo se zde mistrovství zralého Brahmse v práci s tematickým materiálem, jejž proklestil ve prospěch většího sjednocení a rozvinutí. Zachována zůstala všechna hlavní témata, přičemž vedlejší témata jsou všude s výjimkou druhé věty nová. První věta je v sonátové formě (najdeme zde samozřejmě odchylky od klasického schématu, jako je například posunutí vedlejšího tématu do h moll nebo rozšířená repríza). Téma, jež zazní v úvodu, udává charakter celého díla. Jak napsal Arnold Schönberg, „je výchozí myšlenkou [...], která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, které si nástroje navzájem předávají. Kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a slyšíme v ní inspiraci lidovou hudbou. Je to jediná věta, které se úpravy téměř nedotkly. Následuje oduševnělé Adagio, která v nás zanechá otisk i díky krásné melodii v podání violoncella, jež zazní přibližně uprostřed věty. Allegro v h moll nastoluje atmosféru rozrušení až dramatu, kterou zcela nerozptýlí ani projasněné vedlejší téma v durovém tónorodu, skladba však přesto dospěje k triumfálnímu závěru. Brahms zde vytváří složité hudební textury vyžadující virtuózní souhru mezi klavírem, houslemi a violoncellem. Dodejme, že většinu zásadních změn provedl Brahms už nějakou dobu před vydáním v roce 1891, a sice během letních měsíců roku 1889.