Pražské jaro • Závěrečný koncert

Podobně jako symfonie Dunaj, zůstal také houslový koncert „Putování dušičky“ (jiné dílo Janáčkova vrcholného období) nedokončen. V obou skladbách se Leoš Janáček (1854–1928) obrátil k velkým orchestrálním žánrům 19. století, jimž se předtím celý život vyhýbal; daný žánr v nich však pojal tak svébytným způsobem, že je proto řadíme mezi nejoriginálnější plody hudebního myšlení první poloviny 20. století. Na základě skladatelových náčrtů koncert v roce 1988 rekonstruovali muzikologové Miloš Štědroň a Leoš Faltus.

Autorský obsahový záměr skladby (koncentrované do jediné věty) vysvítá z několika indicií obsažených v rukopisných skicách, a můžeme jej snad vyjádřit jako přemisťování se duše skrze různé lidské (nebo vůbec živé) bytosti a tím je posvěcující, coby ona Dostojevského „jiskra boží“. Životní zkušenost několika setkání se smrtí – především milované dcery Olgy – se prolíná s upnutím se na vidinu věčného života, jíž mu ztělesňuje mladá Kamila Stösslová (obě zmíněné ženy důvěrně oslovoval „dušičko“), a zřejmě ji rozdmýchává pohled do tváře umírajícího člověka během londýnských demonstrací… 

Janáček začal na skladbě pracovat v roce 1927, zakrátko však ideu koncertu opustil a část zkomponovaného materiálu použil pro operu Z mrtvého domu. Instrumentačním specifikem Janáčkovy pozdní tvorby jsou mj. akordické tympány exponované v samém úvodu skladby; zvuk okovů v jejím závěru snad reprezentuje osvobozování se duše ze zajetí lidského těla.

Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, od Antonína Dvořáka se sice názvem hlásí k polské mazurce a některé prvky tohoto tance přebírá, ale jde o virtuózní kousek se dvěma kontrastními tématy: prvním rytmicky výrazným a druhým lyrickým. Skladba vznikla na popud nakladatele Simrocka, který od Dvořáka žádal nějakou menší (a dobře prodejnou) skladbu ve stylu Slovanských tanců. Původní znění pro housle a klavír z roku 1879 mělo premiéru koncem března téhož roku při koncertní zábavě Hudebního odboru Umělecké besedy, kde ho zahráli houslista Ferdinand Lachner spolu se Zdeňkem Fibichem. Verze pro housle a malý orchestr brzy následovala. O tom, že malá forma nemusí být malá svým významem, svědčí mimo jiné dedikace Mazurku proslulému houslistovi Pablovi de Sarasate a zařazení této skladby do několika programů tzv. „turné na rozloučenou“ v roce 1892 v interpretaci Dvořákově a Lachnerově.

Symfonickou báseň Praga zkomponoval Josef Suk roku 1904 po smrti svého učitele a tchána Antonína Dvořáka. Hlavní téma skladby je odvozeno z husitské písně „Ktož jsú boží bojovníci“, s nímž kontrastuje milostný motiv; formou je skladba vystavěna na principu sonátové věty. Je určena pro velký symfonický orchestr s bohatě obsazenou žesťovou sekcí, zvony a varhanami. Poprvé zaznělo dílo v Plzni v květnu 1905 v provedení České filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala, pražská premiéra se uskutečnila 25. března 1905 v Rudolfinu za řízení skladatele. Dílo je věnováno „královskému městu Praze“.

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Dirigent, umělec, myslitel a americký hudební vizionář David Robertson působí na nejvýznamnějších postech současné hudební scény. Patří mezi vyhledávané umělce ve světě opery i orchestrální a soudobé hudby. Je uznáván soudobými skladateli pro svůj cit pro formu a jako důvtipný a smělý dramaturg. Jeho interpretace hudebních děl je výjimečná, a přitom hluboce sdílná. 

S jeho dirigentskou činností je významně spjatý Symfonický orchestr St. Louis, jeden z nejstarších symfonických orchestrů ve Spojených státech, v jehož čele působil třináct let do roku 2018. Během této doby se mu podařilo navázat plodné vztahy tělesa se širokým spektrem umělců a v roce 2014 s orchestrem mimo jiné nahrál CD se skladbou Johna Adamse City Noir pro vydavatelství Nonesuch, za které obdržel ocenění Grammy. Mezi lety 2014 a 2019 byl také šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Sydneyského symfonického orchestru, se kterým se na této pozici rozloučil provedením amerických a francouzských skladeb 20. a 21. století.

S oběma orchestry hostoval i v sezoně 2025/2026 a provedl skladby L. Bernsteina, C. Nielsena, L. v. Beethovena i svůj vlastní klavírní koncert s názvem Light forming. Z dalších mezinárodních aktivit této sezony uveďme jeho návrat k Newyorské filharmonii a orchestru lipského Gewandhausu, dirigoval i Hongkongskou filharmonii a řadu severoamerických orchestrů (Dallas Symphony Orchestra, Nashville Symphony, Vancouver Symphony, Utah Symphony) a vystoupil v rámci festivalu Smetanova Litomyšl i s Českou filharmonií.

Rok 2025–2026 je také osmým akademickým rokem Davida Robertsona v roli ředitele dirigentského oddělení a významného hostujícího profesora na Juilliard School v New Yorku, kromě toho se zde v roce 2019 stal také členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu. V únoru 2026 vystoupil s Juilliard Orchestra v Carnegie Hall.

Dlouhodobě spolupracuje rovněž s newyorskou Metropolitní operou. Od roku 1996, kdy v Metropolitní opeře debutoval s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu úspěšných představení. V roce 2018 zde například dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který Mozartovu operu Così fan tutte situoval do padesátých let 20. století v newyorské čtvrti Coney Island. Spolupracuje i s dalšími prestižními operními domy jako jsou milánská La Scala, Théâtre du Châtelet, Bavorská státní opera, Operní divadlo v Římě či opery v San Francisku a Santa Fe.

Robertson je držitelem řady hudebních a uměleckých ocenění, v roce 2010 mu byl francouzskou vládou udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu, na Pařížské konzervatoři, na kalifornské Music Academy of the West a na marylandském National Orchestral Institute. V roce 2014 vedl turné Carnegie Hall’s National Youth Orchestra napříč celými Spojenými státy. 

David Robertson se narodil v Kalifornii, hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a kompozici a teprve poté obrátil svou pozornost k dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.