1 / 6
Česká filharmonie • Variace
Ke sklonku Roku české hudby uvede Česká filharmonie koncert dramaturgicky velmi příznačný - Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll a Smetanův Vyšehrad, Vltavu a Šárku z cyklu symfonických básní Má vlast. Hostem bude vynikající klavírista Ivo Kahánek.
Program
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33
Bedřich Smetana
Vyšehrad, Vltava, Šárka z cyklu symfonických básní Má vlast
Účinkující
Ivo Kahánek klavír
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

{ "markup": "", "blocks": { "layout": { "undefined": [] }, "contentData": [], "settingsData": [] } }
Účinkující
Ivo Kahánek klavír

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.
Semjon Byčkov dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63
Kéž bychom věděli, co pětatřicetiletého Antonína Dvořáka vedlo k tomu, aby napsal svůj první sólový koncert s orchestrem právě pro klavír. Důvodem mohla být náklonnost významného interpreta a pedagoga Karla Slavkovského (1845–1919), který intenzivně propagoval díla českých autorů a později skladbu premiéroval, svou roli zde mohl sehrát i renomovaný hudební kritik a estetik Eduard Hanslick (1825–1904), který vedle práv vystudoval hru na klavír a byl členem komise pro udělování státních stipendií ve Vídni. Dvořák získal druhé stipendium na jaře 1876, na podzim téhož roku mu bylo přiznáno další. Bez těchto obnosů by skladatelova rodina živořila. S manželkou Annou byl ženatý necelé tři roky, narodil se syn Otakar, dcera Josefa žila jen dva dny, na cestě bylo další dítě. Varhanické místo u sv. Vojtěcha a soukromé hodiny pro zabezpečení a rozvíjení kompoziční činnosti zdaleka nestačily. Skladatel chtěl tedy jako výraz vděčnosti dedikovat koncert právě Hanslickovi.
Poprvé Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63 zazněl 24. března 1878 na Žofíně, sólistu Slavkovského doprovodil orchestr Filharmonie složený ze členů Prozatímního a Královského zemského německého divadla za řízení Adolfa Čecha. O sedm let později skladatel dílo revidoval, přičemž zúročil zkušenosti z komponování Houslového koncertu a dalších sólových klavírních děl (např. Silhouet, op. 8, B98 či Mazurek, op. 56, B111). Finální, virtuóznější, v instrumentaci bohatší verzi premiéroval v Křišťálovém paláci v Londýně 13. října 1883 klavírista německého původu Oscar Beringer při zahajovacím večeru Sobotních koncertů své Academy for the Higher Development of Pianoforte Playing. Orchestr dirigoval August Manns, který prosazoval současná díla nejen anglických autorů. Byl to právě on, kdo představil Anglii v roce 1879 Dvořákovu hudbu. Mimochodem, spolu s Klavírním koncertem zazněly při říjnovém večeru skladby Hectora Berlioze, předehra Král Lear a Zaïde, boléro pro soprán a orchestr.
Dlouho se Dvořákův Klavírní koncert považoval za problematický a nezapadající do kánonu virtuózních děl 19. století. Vytýkalo se mu leccos od počtu vět po přílišnou symfoničnost, nejvíc se ale zmiňoval nadmíru komplikovaný, pianisticky „nevděčný“ sólový part, zdůrazňovalo se, že skladatel nebyl vystudovaným klavíristou. Skutečně, nejedná se o koncert na efekt, zato však s bohatým vnitřním obsahem, v němž se klavír stává nedílnou součástí orchestru. Zejména v českém prostředí se ujala úprava významného pedagoga Viléma Kurze z roku 1919, jež měla učinit koncert pro hráče i posluchače přístupnějším. Velkým propagátorem původní verze byl Svjatoslav Richter, v současné době je to Sir András Schiff, který inicioval a podpořil vydání faksimile Dvořákova rukopisu. Někteří interpreti volí mix obojího, sólista dnešního večera Daniil Trifonov však také preferuje Dvořákův originál.
V první větě pracuje skladatel se třemi kontrastními tématy, široce se rozepisuje zejména tam, kde dvě z nich rozvádí a přidává výrazný motiv připomínající rytmem téma první věty Novosvětské (nejprve zazní v lesních rozích a poté v hobojích). Na efektní virtuozitu si v této části musí posluchač počkat do závěrečné kadence. Kráčející úvod druhé věty na nás dýchne něhou a Dvořákovou melodičností, možná překvapí chopinsky lyrickým „krajkováním“. Závěrečné Allegro con fuoco přinese opět tři témata, toccatové, taneční a zpěvné.