Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu, autor slavného Bolera, La valse nebo baletu Daphnis a Chloé. Ve 20. a 30. letech minulého století znal už Maurice Ravela celý svět, ovšem jeho ranou tvorbu málokdo. V úplném závěru 19. století studoval na pařížské konzervatoři, kterou hned dvakrát opustil. Poté se pětkrát neúspěšně ucházel o prestižní skladatelskou Římskou cenu spojenou s finanční odměnou a studijním pobytem v Itálii. Ravel byl rebelem, dokonce o sobě prohlašoval, že je anarchista. Ve svých pětadvaceti letech se stal členem levicově radikální umělecké skupiny Les Apaches (Apačové, někdy se překládá jako Chuligáni), spolu se skladatelem Manuelem de Fallou nebo s řecko-francouzským hudebním kritikem Michelem-Dimitrim Calvocoressim, který Ravela přivedl k zájmu o exotické hudební vlivy. Předložil mu také lidové písně z ostrova Chios, jejichž texty sám převedl do francouzštiny, a vybídl skladatele, aby je zpracoval. Ravel tak mezi lety 1904 a 1906 zkomponoval celkem osm písní pro zpěv a klavír, které zazněly v premiéře na Calvocoressiho přednášce. Pro vydání tiskem Ravel vybral pět z nich a tato pětice od té doby tvoří celek jak v klavírní, tak v orchestrální podobě. K té došlo mnohem později, ve 30. letech, kdy už byl skladatel nemocný. Proto je také autorem jen dvou orchestrací (č. 1 a 5), zbylé tři písně instrumentoval jeho žák, francouzský dirigent a skladatel Manuel Rosenthal (1904–2003). Soubor písní s doprovodem orchestru vyšel tiskem v roce 1935, dva roky před Ravelovou smrtí.

Jadrné lidové texty, částečně rozverné a částečně lyrické Ravel zhudebnil jako drobné útvary jdoucí bezprostředně po sobě. V první písni muž žádá svou nastávající nevěstu, aby vstala a užila si s ním ráno, v závěru navrhuje, že by se mohli vzít. Hudba má mírné tempo a je v g moll, i když Ravel často vynechává tercii a slyšíme pouze otevřenou kvintu. Následuje klidná zbožná píseň v gis moll, zato ve třetí, dynamické v G dur, se oslavuje mužnost, ale i vyznání lásky. Píseň sběračů lentišku (keř, z něhož se dobývá léčivá pryskyřice mastix) je opět pomalá, oslavná. Cyklus uzavírá rychlá, radostná taneční melodie, končící bezstarostným „tra la la“. Struktuře cyklu odpovídá i sled tónin v úzkém tónovém rozpětí: g moll – gis moll – G dur – A dur – As dur.

Maďarský skladatel Béla Bartók věnoval velkou část svého profesního života sběru a úpravám lidové hudby – jednak pro její uchování, ale také jako inspiraci pro vlastní tvorbu. Spolu s kolegou Zoltánem Kodálym zahájil v roce 1905 sběr lidových písní po maďarském venkově, svoji činnost postupně rozšířil i na písně slovenské, rumunské, ale i arabské, turecké, ukrajinské, valašské a jiné. Stal se v tomto oboru světově uznávanou autoritou, přednášel o významu lidové hudby a jejím vlivu na moderní skladbu a jeho studie vyšly v řadě zemí. V roce 1929 vydal svoji poslední sbírku písní, originálně adaptujících lidové nápěvy. Dvacet maďarských lidových písní pro hlas a klavír premiérovala Maria Basilides spolu s Bartókem u klavíru v Budapešti v lednu 1930. O pár let později Bartók vybral ze sbírky pět písní různého charakteru a jejich doprovod instrumentoval pro orchestr, na objednávku Budapešťské filharmonie, která v roce 1933 slavila 80. výročí založení. Vznikl tak dodatečný cyklus Pět maďarských lidových písní se zvukově barevným, nápaditým orchestrálním doprovodem, oproti syrovému klavíru vřelejším a jakoby slavnostnějším. Jeho prvního provedení se neujal nikdo jiný než Maria Basilides.

Cyklus uvozuje nejdelší a také výrazově nejtemnější z písní, A tömlöcben (Ve vězení). Zpívá o strastech, které snáší vězeň, o jeho modlitbách za manželku a dítě a o jeho naději na propuštění. Doprovod v krajních částech je spíše jednoduchý, záměrně monotónní a ponurý, čerpající ze samotného lidového materiálu, střední část je kontrastně vzrušená, závěr se vrací k ponuré melancholii. Následující Régi kerseves (Stará smuteční píseň) vypráví o osamělosti a nešťastném životě, ze kterého vysvobodí jen smrt. Opět smutek, podtržený prostým, empatickým doprovodem orchestru, ale už ne zoufalství jako v písni první.

Dvě Serenády pro námluvy přinášejí daleko veselejší náladu – první je svatební, s nápaditou orchestrací, která vykresluje jízdu dvořícího se páru na koni krajinou. Zvuky připomínající zvonky na koňských postrojích a další efekty se doplňují s veselou vokální linkou vytvářejí roztomilou náladu. Druhá serenáda vypráví žertovnou historku o žábě, která se peče v sídle Viragových, a o těch, kdo dostali porce pochybného pokrmu. Doprovod této svérázné písně je rozverný a zvukově barevný, zpěvní linka obsahuje groteskní figury pracující s rytmem, pauzami, tempovými zvraty a zvukomalebnými popěvky. Mezi serenády Bartók vložil kontrastní píseň Panasz (Žalostná), v pomalém, houpavém, téměř bluesovém tempu. Zpěvní part vyjadřuje obavy o nemocnou ženu a touhu sejmout její utrpení na sebe.

Od roku 1908 žil Gustav Mahler v New Yorku – byl šéfdirigentem Metropolitní opery, později i nově založeného orchestru Newyorských filharmoniků. Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblach měl na samotě pronajatý dům, kde během tří letních měsíců roku 1909 vytvořil koncepci své Deváté symfonie. Tedy její souvislý náčrt, instrumentaci pak dokončil v prosinci opět v New Yorku. Ani on, tak jako Beethoven, Bruckner nebo Dvořák, nepřekročil „zakletý“ počet devíti symfonií, ač se o to pokoušel tím, že předchozí Píseň o zemi pro jistotu za symfonii nepovažoval a nečísloval ji.

Těžce nemocnému Mahlerovi nebylo dopřáno svoji Devátou ani slyšet. Její premiéry se ujali Vídeňští filharmonikové za řízení Bruna Waltera rok po skladatelově smrti, 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Musikvereinu. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence. „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své pražské přednášce o Mahlerovi v roce 1912. V Praze symfonii premiérovala 6. listopadu 1918 Česká filharmonie za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který dílo provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice, vytrácí se do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.